Extrémní absolutismus, co kašle na realitu – a proč nás nálepky a iluze nespasí

„aneb Opravdu si myslíte, že rodičovství je buď osvícený nirvánový kroužek, nebo peklo bití? Mezi mýtem čistoty a špínou selhání leží realita – a právě tam žijeme.“

Úvod: Rodičovství jako řízení auta v hustém provozu – Buď stojíte na brzdě, nebo jedete jako hovado, nebo se prostě snažíte dojet

Výchova dětí… Sakra, kde začít? Představte si, že řídíte auto v nepředvídatelném, hustém provozu, kde se pravidla občas mění za jízdy a spolujezdci (děti) Vám do toho neustále kecají, něco potřebují, nebo se perou na zadním sedadle.

Na jedné krajnici máte naleštěný ideál dokonalého řidiče-rodiče: Vždy jede přesně podle předpisů (i těch nesmyslných), nikdy nezvýší hlas (ani když mu někdo vjede do cesty), má auto jako ze salonu, dokonale předvídá každou situaci a na palubní desce má místo rádia příručku „Zen a umění rodičovského řízení“. Výsledek? Jako byste se snažili řídit auto podle naprosto dokonalé, ale nereálné mapy, rychlostí chůze, s oběma nohama na brzdě a panickým strachem z každého škrábance. Nikam nedojedete, zablokujete provoz a všichni Vás budou troubením posílat do háje, zatímco Vy si budete gratulovat ke své morální čistotě.

Na druhé krajnici je totální chaos a destrukce: Řidič-rodič, který na pravidla kašle, jede jako hovado, troubí, nadává, řeší konflikty s ostatními řidiči pěstmi, ignoruje červenou i potřeby spolujezdců, a diví se, že to auto je samá boule a motor dávno vytekl. Výsledek? Šlápnete na plyn až na podlahu, zavřete oči, ignorujete všechny značky i ostatní řidiče a divíte se, že skončíte v příkopě, v plamenech, a ještě s sebou vezmete pár nevinných. Hlavně že jste si „užili jízdu“ nebo „ukázali, kdo je tady pánem“.

A mezi těmihle dvěma extrémy? Mezi tou paralyzující snahou o dokonalost a tou bezohlednou destrukcí? Tam je ta silnice skutečného života. Tam je ta široká, nejednoznačná, často nepohodlná šedá zóna, kde se většina z nás snaží prostě jen řídit. Kde se snažíme sledovat cestu i provoz, používáme plyn i brzdu, občas musíme rychle zareagovat, možná i škrábneme lak při parkování, vynadáme (nahlas či v duchu) jinému řidiči a pak si to vyčítáme, nebo se lekneme a šlápneme na brzdu pozdě. Ale jedeme. Učíme se. Přizpůsobujeme se. Snažíme se dovézt sebe i své spolujezdce do cíle bezpečně, i když cesta není vždycky hladká a auto není jako ze showroomu. Výsledek? Občas stres, občas radost, občas škrábanec, ale většinou se posouváte vpřed a učíte se být lepším řidičem v tom konkrétním provozu, kterým jedete.

Je naprosto správné a nutné, že se společnost konečně odklání od doby, kdy bylo bezmyšlenkovité bití dětí považováno za normální a přijatelnou součást „výchovy“. Násilí plodí jen další násilí a trauma. Tečka. Ale zároveň, jako vedlejší produkt tohoto správného posunu, vzniká nová, zákeřná forma tlaku – nesnesitelný tlak na dokonalost. Požadavek být tím ideálním, vždy klidným, vždy chápajícím rodičem z té naleštěné krajnice. A tenhle tlak, tahle iluze snadno dosažitelné nirvány za volantem, může být stejně zničující a paralyzující.

Tenhle text není obhajobou násilí. Ani návodem na zaručeně správnou výchovu podle nějaké jediné mapy. Je pro všechny rodiče-řidiče, kteří nechtějí své děti ani zlomit agresivní jízdou, ani je nechat převzít volant a nabourat v první zatáčce v jakési parodii na respekt. Pro ty z Vás, kteří občas (nebo často) sedí za volantem a ptají se: „Posral/a jsem to teď totálně, nebo jsem jenom člověk, co se snaží řídit v tomhle bordelu?“ A hlavně: „Jak, sakra, poznám rozdíl?“

Pojďme se na to podívat bez příkras, bez ideologických brýlí, s nohama na plynu i brzdě, ale hlavně s očima na silnici reality.

Čtyři zóny rodičovství: Mapa terénu
(Ale pamatujte, mapa není území a nálepka není řešení!)

Abychom se v tom chaosu trochu zorientovali, pojďme si načrtnout čtyři pomyslné zóny. Berte je jako kompas, ne jako definitivní rozsudek. A pamatujte – to, že si řeknete „jsem tady“, ještě nic neřeší. Je to jen startovní bod pro upřímnou sebereflexi a případnou akci.

1. Zóna „Fanatická doktrína dokonalosti“
(Past falešné harmonie, kde Vám děti tančí po hlavě a Vy se usmíváte – dokud nevybuchnete)

• Jak to vypadá: Toto je zóna rodičů lapených v síti nedosažitelného ideálu „dokonalého“, absolutně nenásilného, vždy chápajícího a emocionálně dostupného rodiče. Tito rodiče se úzkostlivě, až fanaticky, snaží naplnit tuto doktrínu. Panicky se vyhýbají jakémukoliv konfliktu, jakémukoliv projevu vlastní autority (který mylně zaměňují za agresi), jakékoliv situaci, která by mohla jejich dítě „ranit“, rozesmutnit nebo nedejbože frustrovat. Neustále vysvětlují, analyzují, nabízejí nekonečné volby (i když dítě není schopno si vybrat nebo potřebuje jasné vedení), používají terapeutický jazyk i tam, kde je potřeba jasné a stručné „NE!“. Bojí se říct „protože jsem to řekl/a“ jako čert kříže, i když je to někdy jediná a správná odpověď ve chvíli, kdy není čas na sáhodlouhé diskuze (např. v situaci ohrožení bezpečnosti). Jakýkoliv fyzický kontakt pro usměrnění (odvedení za ruku, zastavení nebezpečné akce, pevné objetí při záchvatu vzteku) je považován za selhání a projev „násilí“. Zvýšení hlasu je bráno jako osobní prohra, jako důkaz vlastní neschopnosti a ztráty kontroly nad sebou samým. Tito rodiče často (ať už nahlas nebo v duchu) soudí a moralizují ostatní rodiče, kteří nejsou tak „osvícení“ a „respektující“ jako oni, a tím si často nevědomky kompenzují vlastní hlubokou nejistotu, strach ze selhání a vyčerpání. Poznáváte se? Zvládli jste večer technicky vzato v klidu, ale děti Vás na jeho konci totálně ignorují, ničí věci, dělají si z Vás legraci – a Vy je jen sledujete s přilepeným, křečovitým úsměvem a polykáte vztek?

• Mýtus „Svatého rodiče se svatým dítětem“: Ano, občas někdo vytáhne příklad té dokonalé rodiny, kde všechno klape jako v reklamě na prací prášek. Je to možné? Možná. Asi tak pravděpodobné jako výhra ve Sportce dvakrát za sebou. Extrémní výjimka daná souhrou mnoha faktorů (klidný rodič, klidné dítě, ideální podmínky). Problém je, když se z této anomálie stane norma a bič na nás ostatní. Snažit se o ideál je fajn, ale používat tuto utopii jako důkaz, že „to jde, jen vy jste neschopní“, je kruté a hloupé. Zapomínat na tu trnitou cestu plnou chyb, kterou většina z nás prochází, je jako zapomenout na historii – vede to jen k opakování chyb a aroganci. Ještě nejsme hippie emzáci v nirváně, musíme reflektovat realitu. A lpět na dokonalosti a bičovat se za chyby? To je, promiňte, na píču.

• Projevy násilí a zanedbání: I zde je násilí, i když jiné:

  • Zanedbání potřeb dítěte na hranice: Absence vedení a ochrany před důsledky je forma zanedbání. Dítě bez hranic je ztracené a úzkostné.

  • Emoční nedostupnost: Rodič paralyzovaný strachem ze selhání je emočně nedostupný.

  • Pasivní agrese a mučednictví: Potlačovaný vztek se projevuje nepřímo, což je forma emočního násilí.

  • Ničivé výbuchy: Potlačované emoce mohou explodovat o to hůř.

• Dlouhodobé důsledky:

  • Pro rodiče: Vyhoření, bezmoc, frustrace, úzkosti, deprese. Neschopnost radovat se z rodičovství.

  • Pro dítě: Neschopnost respektovat hranice, zvládat frustraci. Egocentrismus, nepřipravenost na svět. Úzkost z chybějících mantinelů. Ano, právě jste si z dítěte udělali hadr na boty a vychováváte malého tyrana, kterému svět později ublíží mnohem víc, než kdyby teď zažil jasný důsledek.

• Sebehodnocení: Vidíte se jako „ten hodný“, „lepší“. Ale je to fasáda. Pojmenovali jste si přístup vznešeně, ale neřešíte problémy.

2. Šedá zóna
(Tady jste člověk, ne stroj nebo tyran – tady se žije a chybuje)

• Jak to vypadá: Tady se nachází většina z nás, kteří se snažíme. Balancujeme mezi respektem a vedením. Chápeme, že výchova není jen cukr, ale občas i (obrazně řečeno) bič – tedy nutnost nastavit pevné hranice a být důsledný. Snažíme se jednat vědomě, i když to někdy znamená zvýšit hlas, pevně odvést dítě, použít jasný důsledek (ne trest pro ulevení si!). Zvýšili jste hlas, ale neponížili? Zadrželi jste ruku dítěti, co se chystalo praštit sourozence, a v klidu, ale naprosto pevně řekli „NE!“? Jste tady. Klíčové je: i když Vám ujedou nervy, jste schopni sebereflexe. Neuklidníte se nálepkou „jsem v šedé zóně“, ale ptáte se: Co se stalo? Proč? Co příště jinak? Umíte se omluvit a napravit vztah.

• O co tu jde? Hlavně o dvě věci:

  1. Záměr: Co Vás vedlo? Chtěli jste dítě něco naučit, ochránit ho, zachovat vztah – nebo jste si hlavně potřebovali ulevit od vlastního tlaku a frustrace? Buďte k sobě upřímní.

  2. Schopnost reflexe a akce: Uvědomíte si zpětně, co se stalo? Jste ochotni to pojmenovat bez výmluv? A hlavně – jste ochotni na základě toho něco změnit ve svém chování nebo hledat podporu?

• Příklad z praxe (kontroverzní, ale reálný): Vaše dítě opakovaně a nebezpečně ubližuje jinému (třeba ho mlátí klackem). Slovní domluva selhává, oddělení selhává, důsledky nezabírají. Cítíte, že musíte jednat jinak, aby pochopilo vážnost. Řeknete klidně: „Tohle je velmi nebezpečné a bolí to. Teď přijde jeden výchovný plácanec přes zadek. Ne proto, že jsem naštvaný/á, ale abys cítil/a, že bolest, kterou působíš, není legrace a musí to okamžitě přestat.“ Provedete to klidně, vědomě (ne v afektu). Pak dítě obejmete, znovu vysvětlíte, proč to bylo nutné a že ho milujete. Neponížíte ho. Jste v šedé zóně. Nemusíte si za to dávat medaili a určitě to není ideální řešení pro každého (a v některých zemích ani legální). Ale taky si nemusíte rituálně řezat žíly vinou. Zvládli jste extrémně těžkou chvíli, možná ne dokonale podle příruček, ale snad zodpovědně a s cílem ochránit a naučit. Klíčová je ta reflexe potom a snaha, aby se to nemuselo opakovat.

• Projevy násilí: Cílem je NULA násilí. Ale může dojít k vědomému zvýšení hlasu, pevnému kontaktu pro ochranu, nebo občasnému selhání (křik v afektu), které je ale reflektováno a napraveno.

• Dlouhodobé důsledky: Zdravý vývoj dítěte i rodiče. Dítě se učí hranicím, zodpovědnosti, odolnosti, a zároveň cítí lásku a bezpečí. Rodič se učí a roste.

• Sebehodnocení: Vnímáte se jako nedokonalý, ale snažící se. Chyby jsou příležitostí k učení. Nebezpečí? Falešné uchlácholení nálepkou „šedá zóna“ jako výmluvou.

3. Okraj šedé zóny / Ztráta kontroly
(Alarm! Kloužete k průšvihu – je čas přemýšlet a jednat)

• Jak to vypadá: Tlak je už moc velký, kontrola se ztrácí. Křik je norma. Plácnutí, facka už nejsou výjimkou, i když je možná litujete. Převládají tresty, výhrůžky, manipulace. Racionalizujete („zasloužil si to“). Vztah trpí. Pocítili jste ten impuls dítě „vychovat“ vlastní frustrací? Ulevili jste si plácnutím a pak si řekli: „Aspoň je klid“ (i když s pachutí viny)? Pozor. Tohle už je druhý, nebezpečný okraj šedé zóny. Není nutné se hned bičovat do krve, ale je nejvyšší čas se zastavit a ptát se: Co se to ve mně děje? Co doopravdy potřebuju? Jak to můžu zpracovat jinak, než to hodit na dítě? Zvažte podporu – vážně.

• Projevy násilí: Křik je častý. Fyzické tresty se stávají nástrojem. Emoční násilí (výhrůžky, ponižování) je běžné. Ztráta kontroly v afektu je častější.

• Dlouhodobé důsledky:

  • Pro rodiče: Chronická vina, bezmoc, vztek. Ztráta radosti. Izolace. Riziko sklouznutí do ČZ.

  • Pro dítě: Strach, úzkost, nízké sebevědomí. Buď ustrašenost, nebo agrese. Poškození vztahu.

• Co dělat: Přestaňte si lhát do kapsy. Převezměte zodpovědnost. AKUTNĚ hledejte pomoc (terapie, kurz, poradna). Není to ostuda, je to záchrana. Řekněte to nahlas – partnerovi, příteli, odborníkovi. Rozbijte tu spirálu ticha a studu. Uvědomte si, co Vás tam žene – únava? Trauma? Nedostatek pomoci? A přestaňte se bát nálepky „selhávající rodič“. Jste člověk, co potřebuje podporu, a to je sakra rozdíl.

4. Černá zóna
(Tohle je týrání – pokud se zde najdete, jednejte HNED!)

• Jak to vypadá: Konec diskuze o výchově. Tohle je týrání, zneužívání, zanedbávání. Systematické ubližování. Často s lhostejností, úlevou nebo pocitem moci u rodiče. Empatie chybí. Ztrácíte nervy pravidelně? Trestáte dítě, protože „si to zasloužilo“? Vyhrožujete, manipulujete, bijete? A vlastně to ani moc nechcete řešit, protože „tak to prostě je“? Jste tady. A potřebujete okamžitou pomoc. Ne kvůli odsudku (i když Vaše chování je odsouzeníhodné), ale kvůli záchraně. Sebe i svého dítěte.

• Projevy násilí: Systematické fyzické týrání, psychické týrání (ponižování, výhrůžky), zanedbávání, sexuální zneužívání. Násilí jako nástroj kontroly a regulace emocí rodiče.

• Dlouhodobé důsledky: Devastující trauma pro dítě s celoživotními následky. Pro rodiče možné trestní stíhání, odebrání dítěte.

• Co dělat: OKAMŽITÁ AKCE! Nejde o zlepšení, jde o zastavení ubližování. Vyhledejte NEPRODLENĚ odbornou pomoc (psychiatr, krizové centrum). Pojmenujte si to pravým jménem: TÝRÁM / ZNEUŽÍVÁM / ZANEDBÁVÁM SVÉ DÍTĚ. Kontaktujte OSPOD, policii – ano, i sami sebe. Je to jediná zodpovědná věc. Pokud jste svědkem, NAHLAŠTE TO! Mlčení zabíjí. Sám sobě můžete být ještě hrdinou tím, že to zastavíte. Nebo taky tou největší zrůdou, pokud budete pokračovat.

Mřížka rodičovských reakcí:
Kde se realita potkává s teorií (a kde to bolí)

Tato mřížka Vám může pomoci lépe pochopit tendence a rizika spojená s různými přístupy v různých situacích.

Závěr: Sere mě to.
Všechny ty zasrané extrémy – je čas na realitu!

Tak. Pokud jste dočetli až sem, upřímně děkuji za Váš čas a odvahu se ponořit do takto náročného, citlivého a možná i nasíracího tématu. Tenhle text je dlouhý a místy nepříjemný, ale jeho cílem rozhodně není obhajovat jakoukoliv formu násilí na dětech. Násilí je vždycky svinstvo a zanechává jizvy, které se hojí těžko, pokud vůbec.

Stejně tak ale jeho cílem není hlásat nějakou jedinou správnou a svatou pravdu o tom, jak se to „dělá správně“. Jak jsme si, doufám, ukázali, žádná taková univerzální, snadná pravda neexistuje (kromě té o neubližování), a kdo tvrdí opak, je buď naivní snílek, nebo arogantní fanatik, často nebezpečná kombinace obojího. Ten mýtus o „svatém rodiči se svatým dítětem“, kde všechno šlape jako hodinky bez jediného mráčku? Zapomeňte na to. Je to buď lež, nebo tak vzácná anomálie, že pro nás ostatní nemá žádnou vypovídací hodnotu, kromě toho, že nás může zbytečně frustrovat.

Smyslem bylo podívat se na rodičovství bez růžových brýlí, bez ideologických klapek na očích. Uznat jeho brutální složitost, jeho krásu i jeho temné stránky. Uznat nebezpečí extrémů na obou stranách – od toho paralyzujícího strachu udělat chybu a sebemrskačského lpění na nedosažitelné dokonalosti (což je, řekněme si to na rovinu, fakt na píču a nikomu to nepomůže) až po tu odpornou agresi, lhostejnost a zneužívání moci. Chtěl jsem poukázat na to, jak snadno můžeme uvíznout v pastech vlastního myšlení, v iluzích a nálepkách, nebo naopak v racionalizacích a výmluvách. A jak zatraceně důležité je přestat si jen lepit tyhle nálepky („jsem respektující“, „jsem jen přísný“, „jsem prostě cholerik“, „jsem v šedé zóně“) a začít se kurva ptát: Co to skutečně znamená pro mé dítě? Jak se skutečně cítí? Co to skutečně znamená pro mě? A co s tím skutečně hodlám udělat?

Pokud jste se našli v popisech a příkladech, které odpovídají vědomému, zodpovědnému, i když nedokonalému přístupu (hlavně v té široké, životem pulzující Šedé zóně 2), tak Vám upřímně gratuluji a smekám. Není to samozřejmost a vyžaduje to sakra hodně práce, odvahy k sebereflexi a ochoty se učit. Ale neusněte na vavřínech té šedé zóny. Berte to jako povzbuzení k tomu dál se snažit – ne o tu pitomou dokonalost, ale o to být přítomnější, chápavější (i k sobě!), pevnější tam, kde je to třeba, a hlavně – být víc v klidu. Protože rodič, který se neustále bičuje za chyby, nemůže být oporou. Odmítejte násilí. Ale stejně tak odmítejte falešné ideály a nesmyslný tlak.

A pokud jste se našli spíše v těch problematičtějších zónách? Pokud jste se poznali v těch nebezpečných kombinacích v mřížce? Nebo pokud Vás tenhle text prostě jenom naštval, protože Vám šlápl na kuří oko Vašeho přesvědčení nebo Vaší bolesti? Možná je to právě ten impuls, který potřebujete. Možná to konečně nějaké ty mravokárce, co jen soudí druhé a sami mají máslo na hlavě, nebo nějaké ty agresivní kokoty, co si léčí své mindráky a traumata na bezbranných dětech, donutí k zamyšlení (i když o tom pochybuju). A hlavně – možná to pomůže těm z Vás, kdo cítí, že ztrácí půdu pod nohama, že kloužou po té šikmé ploše (ať už směrem k paralýze nebo agresi), aby našli tu zatracenou odvahu říct si o pomoc dřív, než bude pozdě. Dřív, než napáchají škody, které už nepůjdou napravit.

Protože výchova není o dokonalosti. Je o snaze. O upřímnosti k sobě i k dítěti. O odvaze přiznat, že jsem to posral/a, a snaze to napravit. O neustálém učení se za pochodu. Je o zodpovědnosti – nejen za naše děti, ale i za naše vlastní sračky, za naše reakce, za naše démony. A to je sakra těžká, vyčerpávající, ale zároveň ta nejdůležitější a nejhodnotnější práce, jakou v životě máme. Nepodělejme to tím, že budeme lpět na iluzích, schovávat se za nálepky, nebo se vzdáme snahy být prostě jen… lepšími lidmi.

Chcete si udělat lepší představu, kde se na této mapě rodičovství nacházíte Vy? Připravil jsem pro Vás interaktivní dotazník, který Vám může pomoci k další sebereflexi (ale nenahradí odbornou pomoc, pokud ji potřebujete!). Najdete ho na následujícím odkazu: